Černé jezero

Černé jezero je velká vodní plocha nacházející si přibližně půl míle jižně od hradu. Bradavice jej často využívají k různým akcím, je to ale i dobré místo k odpočinku.

Abby se ráno probudila a první co uviděla byla Trix jaks e nad ní sklání. "Zacláníš, víš to?" rukou Trix trochu odstrčila aby se mohla posadit a protáhnout. "Vyspala sem se překvapivě dobře co ty?" podívala se na Trix. Ta jen vydala zahouknutí a zaklapala zobákem "Chápu, chápu máš hlad" Abby stočila hlavu k oknu, aby se z něj podívala ven. "Co bys řekla menší ranní procházce" na to se sova souhlasně načepýřila a sledovala Abby jak se začala převlékat.
Když ze sebe Abby sundala pyžamo a hodila ho na postel, pochmurně se na něj podívala. "múžeš mi říct proč že sem to nespálila hned jak sem to dostala?" Promluvila na Trix a pohledem spalovala toxicky zelené kalhoty od pyžama s obrázky Alpac a identické pyžamové tričko na kterém uprostřed byla velká hlava lamy s (ne) slušivým kloboučkem a kytičkou v tlamě. "Budu muset mamku poprosit o nové" zmiňované pyžamo hodila na zem a kopla pod postel, aby ho nikdo neviděl. Rychle se navlékla do svého školního hábitu, nezapomněla na šálu, v téhle době je venku celkem chladno.
Abby prošla společenskou místností ven s Trix na rameni a podívala se na obě strany, vydala se napravo a po chvíli dorazila ke schodišti.
Schodiště se neměnilo tak rychle jak si Abby nejprve myslela, problém ale je, že nemá ponětí na které straně vystoupit. "Tys určitě dávala pozor Trix, kudy?" podívala se na sovu a čekala až se něco začne dít. K jejímu zklamání sova jen otočila hlavu od Abby, jestli to bylo protože jí to nechtěla říct, nebo nevěděla, to už Abby netušila. "Tak fajn budeme to muset risknout."
Při prvním pokusu jak se dostat z hradu, skončila kdesi na opuštěných záchodcích "Tak tudy asi ne" otočila se na podpatku směrem ke schodům. Teprve až na potřetí se Abby ocitla v chodbě, která jí byla povědomá "Konečně svoboda" vydechla si "mimochodem, díky za spolupráci" pronesla ironicky k sově která celou dobu dělala že spí a jen sem tam vydala škodolibý zvuk.
Když se dostaly na čerstvý vzduch Trix se vydala na lov směrem k lesu, Abby by ji nejradši následovala, ale žáci měli les bohužel zakázaný a tak se rozešla směrem k jezeru, po kterém se včera plavili. Sedla si ke stromu, opřela se o něj a zakoukala se do jezera přemýšlejíc, jaký život se v něm může skrývat.

U jezera seděla už dobrou hodinu a něco když ji zakručelo v žaludku "uuh zapoměla sem na svojí snídani" zabručela a podívala se okolo sebe. "Triiiix" zvolala směrem k lesu, věděla že nemusela nikterak hulákat ale chovala se k Trix, jako k jiné osobě. Byla to její jediná kamarádka. Neuběhlo ani pět minut a Abby už viděla Trix jak letí k ní. "Doufám že si se napucla alespoň ty" zasmála se když jí sova přistála na ruce a pohladila ji po hlavě. Odpovědí jí bylo načechrání a spokojené houknutí. "To sem ráda, já budu muset počkat až na oběd když sem zmeškala snídani. Vypadá to totiž, že je čas na naší první hodinu, doufám že se těšíš tak jako já." zasmála se ironicky, zvedla se ze země a rozešla se směrem k hradu.

Abby trvalo najít východ překvapivě jen chvíli a ani nemusela přemýšlet kam půjde. Černé jezero je totiž officiálně stalo jejím oblíbeným místem. Dorazila ke stromu pod kterým seděla před hodinou a opět se posadila, díky bagetě kterou dostala od Richarda, opet se oklepala z toho že mu 'ochotu' bude muset vrátit, to pravděpodobně vydrží do oběda. Okamžitě si dala za úkol už nikdy nezapomenout na snídani, nerada by aby se dnešek opakoval.
Rozhodla se na nějakou Bagetu a nějakýho Richarda zapomenout a prostě si jenom užívat toho ticha, které jí obklopovalo. S trix si starosti nedělala až bude chtít přiletět tak přiletí, Abby na trix byla docela naštvaná za to že jí tam nechala. Stejně tak jako na učitele který jí nechal bloudit a ona tak musela narazit na....."tak dobře to by stačilo" řekla sama sobe rozčíleně a zavřela oči s tim že jí je Trix, nejakej učitel a Richard ukradení.

Laila se k jezeru dostala tak rychle, jak ji jen nohy stačily. Pravdou bylo, že se jí nohy při cíli začaly podlamovat, jelikož nikdy nebyly zvyklé na takovou zátěž a pravdou bylo, že jim dívka za posledních pár dní dává opravdu zabrat, ve srovnání s uplynulými roky. Život v Bradavicích se nakonec zdál o něco složitější. Ne kvůli nějaké fyzické zátěži, to psychika se stávala jejím nepřítelem.
Slabě oddechovala. Počasí dnes nebylo nejteplejší, bylo sychravo a pršelo, konečky prstů mrzly rychleji, než by se mohlo zdát. Její dech se stával viditelným oblakem horké páry a pomalu se mísil s okolním vzduchem. Nikdy si nevšímala takových drobností.
Lehce pozdvihla hlavu směrem k obloze a upřela do ní svůj pohled. Šedé mraky působily ponuře a kolem padaly drobné kapky deště. Nijak nebubnovaly, jen lehce dopadaly na zem a postupně vše vlhlo, ale tak pomalým tempem, že to bylo těžko znatelné. Možná tohle bylo to, čemu se říká "psí počasí". Stála na místě a zmijozelský hábit začal přepadávat z jejích drobných ramen, až nakonec spadl úplně a krupky mžení si hrály na její hedvábné košili. Cítila, jak jí postupně chladne tělo, ale byla svým způsobem uzavřená uvnitř své hlavy, kde proudilo tolik myšlenek, že přenést se do svého fyzického těla bylo takřka nemožné.

Spoiler:

Ze snění, možná myšlenkového pochodu, či transu, jí vytáhl něčí známý hlas a Laila si znovu uvědomila, že tu není sama a vlastně ani nebyla. Otočila se na levou stranu a u stromu spatřila opírající se dívku - tu, které věnovala krásný leknín.

Abby si stále pomrmlávala pod nosem "Trix už by taky mohla být zpátky" podívala se směrem k zapovězenému lesu, ale místo sovy uviděla postavu dívčiny, hledící na nebe. Připomínalo jí to scénku z jedné ze smutnějších knížek, které četla. Když se pak podívala pořádné uviděla dívčinu která jí na loďce poslala leknín. Což ji přivedlo na zpět k leknínu, který leží u ní v pokoji v misce s vodou, nevypadal zrovna svěží když ráno odcházela. A teď jí došlo že ani neví jak se dostat zpět do Havraspárské koleje.
Vzdychla si nad svou ztraceností a opět se podívala na dívčinu, které se už dívala jejím směrem. Pousmála se a zamávala na ni.

Dívka si nejspíše uvědomila, kdo je, jelikož jí zamávala.
"Já... od malička jsem byla zvyklá koukat se na všechno z vnější. V panství jsem obývala většinou jen knihovnu nebo svojí komnatu a pokud jsem chtěla na čerstvý vzduch, musela jsem si vystačit s výhledem ze zimní zahrady nebo terasy. Jiní by si možná řekli, že takovou nádheru jako je naše panství nikdy neviděli, ale já byla jako ten kanárek uvěznění v klícce. Ne, že bych si to až doteď nějak uvědomovala," polemizovala nad svým dětstvím.
"Ve skutečnosti jsem to totiž nijak neprožívala a jen se věnovala knihám, doteď na nich lpím tak ti po teoretické stránce vysvětlím, co jiní ne," vysvětlovala dál a dál svou situaci.
"A když jsem se začala socializovat kvůli studiu v Bradavicích, zjistila jsem, že vědomosti jsou ve světě vítané společně se zručností, ale v hodnotách člověka se nacházejí na samotném konci žebříčku. Jinými slovy - člověk jako já, bez emocí a pochopení pro ně nemá žádnou cenu. Neuvědomuji si důvod svého bytí," obrátila jsem tvář k ní. "Stejně jako si neuvědomuji to, proč tu a tom všem mluvím..."

Dala sem ruku dolů s nakloňenou hlavou, když dívčina začala z ničeho nic mluvit.
Pozorně sem ji poslouchala a nakonec se trochu zasmála "Možná to bude tím deštěm, déšť donutí přemýšlet nad životem a jinými úvahami. Alespoň u mě to tak je" dívčina mi přišla poněkud zvláštní ale o to víc mě zajímala, mám ráda neobyčejné lidi a věci. "Když nemáš pocity, pak je dobře že tu si, nebo ne? Máš možnost objevit je a spolu s nimi i nový svět. A pak uvidíš, že neni jenom jedno velké okno a knihovna." Poposedla sem si tak, abych udělala místo pro další osobu "nechceš si přisednout? Alespoň je tu sucho." Je to zvláštní, normálně lidi neoslovuju, ale když mě něco zaujmě jdu si za tím, i když to znamená socializovat se.

"Možná," uznala její pravdu. Tento moment jí opět opustila veškerá iniciativa k vedení dialogu. Monolog předtím vedla, aniž by si to vůbec uvědomila, snad to ani nemohla být ona.
Jakmile jí dívka pobídla, aby si k ní sedla, nejprve si nebyla jistá a naklonila hlavu. Po chvilce přemýšlení se rozhodla, že za zkoušku nic nedá. Ačkoliv chtěla být sama, nijak jí to neublíží. Došla tedy až k ní a pomalu se poskládala do trávy tak, aby si neušpinila oblečení - v takových dnech bylo všude kromě mokré trávy i bahno, překvapivě...
Svůj pohled poté zaostřila na bagetu, kterou se tu dívka už nějakou dobu živila. Ne, že by byla příživník, byla to osoba, která by ve společnosti byla vysoko postavená (ovšem za předpokladu, že by ji rodiče už od narození tak urputně neukrývali, aniž by jí to blíže vysvětlili). Její oči zkrátka jen vždy zaujaly zajímavé věci.

Když si ke mě přisedla chvíli sem se dívala do dálky, možná sem doufala že Trix konečně připlachtí, z pravděpodobně míst kde byla lovit, když sem uviděla dívčinu jak obdivuje mou nedojedenou bagetu a tak sem ji zvedla a nabídla ji. "Dáš si kousek? Tak mě napadá, nepamatuji si tvoje jméno" trochu sem se hanbou začervenala, slyšela sem její jméno na ceremonii, ale nemohla sem si jej zapamatovat. Otec vždy říkal že sem ztracený případ nad kterým nemá cenu se pozastavovat. Vzpomněla sem si, jak mě učitel nechal napospas osudu a došlo mi že měl asi pravdu, nikdo nemá čas zdržovat se nad takovými případy jako sem já.

Jakmile jí dívka jídlo nabídla, Laila si jej okamžitě vzala. Nebyla někdo, kdo by se déle zdráhal, když přišlo na věci, které zrovna potřebovala. Co se nabídne, to se musí přijmnout. Abby jí tak mohla v následujícím momentu vidět žvýkat bagetu jakoby na ní před chvílí nekoukala tak zaujatě.

Spoiler:

Poté se jí otázala na jméno. Pomalu si začala říkat, že ho za celý svůj život neřekla tolikrát jako tady. "Laila, Rosetti," oznámila z mírnou mezerou mezi jménem a příjmením a hned se dál věnovala stravě.
Bageta byla celkem čerstvá, z jemného pečiva, byla namazaná tvarohem s pažitkou a uvnitř byla šunka a rajčata. Laila měla ráda svěží občerstvení, dodávala tělu energii - ne, že by ji nějak závratně potřebovala.

Pousmála sem se na Lailu "Děkuju za leknín, Lailo. Já sem Abby, Morgan" napodobila sem její pauzu ve jméně "ale to už nejspíše víš" podrbala sem se nervózně na hlavě a znovu svůj pohled upřela do dáli na vodní hladinu černého jezera.
Měla sem ráda ticho a tak sem v konverzaci nepokračovala, Laila nevypadala že by se jí nějak dvakrát chtělo. Její přítomnost byla ale vcelku uklidňující a tak sem znovu začala přemýšlet nad nesmrtelností brouka a původu Testrála, když do ticha vyslovila jednu ze svých myšlenek. "Zajímalo by mě, jaký by to bylo chodit povodě, myslíš že tam opravdu žije obří tvor?"

"Já vím že jsi Abby, A-" zasekla se, když si uvědomila, že by její jméno řekla dvakrát, což by nevyznělo moc... esteticky? Ano, pro estetiku měla Laila cit, asi jako jediný cit na světě.
Dále jedla bagetu a pozorovala hladinu černého jezera stejně jako Abby. Dívaly se téměř stejným směrem, takže se to dalo jednoduše rozpoznat.
Pak přišla na řadu otázka o nějaké příšeře. "Slyšela jsem, že tu žije nějaká zvláštní bytost, které se všichni bojí. Neříkám, že tomu přímo nevěřím. Spíš mi nepřijdou reálné věci, které si lidé mezi sebou tak naoko šuškají. Kdyby někdo opravdu prožil tu hrůzu, rozhodně by ji pohřbil hluboko uvnitř sebe a nesděloval by světu, jak strašlivá je," vyjádřila se k tomu.
"Myslím, že jsem viděla vodní lid," oznámila jí při vzpomínce na pohled ze zmijozelské společenské místnosti do černého jezera.

"Páni chtěla bych je někdy vidět" rozplynula sem se okamžitě nad zmínkou dalších magických tvorů. V tom sem viděla svoji sovu jak přilétá ze zapovězeného lesa a přistává před námi "ale, podívejme kdo se rozhodl vrátit" byla sem na svoji sovu trošku naštvaná že mě v té patálii nechala, stejně jako učitel a Laila. I když na tu se nějak nemohla zlobit protože podle toho jak koukala nevěděla které bije.
Znovu sem se zadívala na jezero a sovu kompletně ignorovala.

"Nejsem si jistá, jestli jsem je opravdu viděla," pronesla. I když si myslela, že to opravdu byli oni. Už dvakrát je tam opravdu spatřila. Nebo si to alespoň myslela.
Voda byla živlem zmijozelu a ze zmijozelské místnosti byl pohled do černého jezera. Lailu vždy ze všech živlů nejvíce zajímala voda, ale nemohla se k ní nijak dostat. Aspoň ne v těch přírodních zdrojích. Právě proto teď tím pohledem byla tolik fascinována. Jak v koleji zmijozelu, tak tedy venku, mělo to své kouzlo na obou místech zároveň.
Spatřila jsem přilett sovu, která nejspíše náležela Abby a přemýšlela o tom, jestli se Ferret stále unuděně povaluje ve svém pelíšku nebo mě už hledá a strachem ze ztráty paničky už někde v pokoji udělala loužičku.

Slyšela sem Trix jak vydala nervozní zvuk a zatahala mě za hábit, já pokračovala v jejím ignorování a promluvila sem na Lailu. "hmmm....myslíš že sou přátelští?" pak sem si všimla Lailina výrazu "Promiň asi moc mluvím, snadno se nadchnu když se jedná o magické tvory" poté sem zavřela pusu, v tichosti pokračovala ve sledování černého jezera jako bych mohla vysledovat co se děje pod hladinou.

"To je dosti naivní myšlenka," utrousila dívka hned, jak se Abby nadšeně zeptala, zda je vodní lid přátelský. "Neexistuje jednotná definice pro nějaký druh a pokud to někdo tvrdí, je to lež." Občas existovali věci mezi nebem a zemí, kterým Laila věřila jako ničemu jinému a byla o tom natolik přesvědčená, že by si to nedala za nic vymluvit. "Záleží na osobnosti dané bytosti, někdo je chamtivý, někdo ctižádostivý, někdo přátelský a někdo upřímný."
Prohlížela si Abby jako by snad byla nějaký exponát, ale jí jen zajímaly její dvojbarevné oči se zúženými panenkami. Dokud jí však Abby pohled neoplatí a okolnosti jí neumožní, nebude vědět, co její oči říkali. "Abby Morgan, myslíš si, že oči jsou oknem do duše?"

Poslouchala sem Lailino vysvětlení na mou otázku, vlastně sem byla ráda že mě neodbyla. "promiň nepřišla sem do kontaktu s mnoha lidma nebo stvoření. Jen mne facsinují." zasmála sem se nervózně a po chvíli se otočila na Lailu když sem zachytila její otázku. "Nevím, říká se to. Lidem do očí ale většinou nekoukám, tak nemají čas se nad nimi pozastavovat." nebyla sem nijak pyšná na to jak vypadají moje oči, prý je to rodinná pýcha děděná obgenerace, já tomu nevěřila.

"Nechci po tobě, aby ses omlouvala," odvětila jí okamžitě. "Také mě to fascinuje, vždy mě zajímala četba o testrálech a mořském lidu."
Právě v tento moment si Laila postupně připadala až moc upovídaná na to, kolik toho za normálních okolností napovídala. Člověk je prý ale tvor společenský, a proto by si povídat měl. Dělení se o fakty, která znám, je ale konec konců to jediné, co pro někoho můžu udělat...
Když se nad tím Laila zamyslela, nikdy se na moc dlouho s Abbynýma očima nestřetla. Vždy pohled odvrátila a oční kontakt udržet nejspíše nedokázala, čiže proto měla nějaký důvod. "Oči za tebe řeknou vše. Ať už říkáš sebejistější věci a slova, která by těžko volil i ten nejstatečnější voják, někdo druhý dokáže poznat, že lžeš, jelikož tvé oči se již dávno poddaly strachu," dala v příklad náhodnou situaci. "Lidé tomu říkají vizika. Kouzelníci a čarodějové ji využívají a znají jako nitrozpyt..."
O nitrozpytu věděla své, už jen kvůli otci...

"Opravdu? Taky mám doma plno knih o magických tvorech, nejvíce mě vždy zajímali právě testrálové a draci. Píše se ale, že testrála uvidíš pouze když máš zkušenosti se smrtí." Nafoukla sem trochu tváře protože bohužel žádné takové zkušenosti nemám a tudíš není možnost testrála zahlédnout. "hmmm....a ty to umíš? podívat se skrze oči do duše?" ignorovala sem Trix která se stále dožadovala mojí pozornosti a napínavě čekala na Lailinu odpověď. Byl to asi nejzajímavější rozhovor co sem tady v Hogwartech vedla, ne že bych jich vedla hodně. "i když bych se asi někdy bála podívat do jiných duší. Většina lidí co znám jsou stejně bezcitní jako mozkomor." Oklepala sem se, kromě mé matky sem nepřišla do styku s lidmi se kterými bych vycházela, možná to bylo tím že většina z nich byly mudlové.

Jen přikývla. Pomalu se zase dostávala do toho asociálního stavu, kdy neřekla téměř ani slovo, každopádně takhle to bylo až doteď, tudíž to pro ní nebylo takové překvapení jako když se rozpovídala.
Četla to samé. Bytost jménem testrál člověk spatří jen poté, co někoho vidí zemřít. To Laila nesplňovala, protože všechny ty roky v strávené jen v panství jí to ani moc neumožňovaly, ani po tom nijak netoužila. Ačkoliv si myslí, že setkání s testrálem musí být nezapomenutelný zážitek.
V tom jí z myšlení vytrhla Abby. Jestli to umí? Nahlédnout do duše... Vzpomněla si, jak se jí náhodou podařilo zjistit otcův pocit viny a pár dalších osob po něj jí utvrdilo v tom, že se nejednalo a výjimku nebo štěstí. Nemohla ale tvrdit, že by se někomu uměla podívat do duše, tak jako čarodějové zkušení v nitrozpytu. "Neumím," řekla tedy nakonec. Nechtěla, aby si o ní někdo dělal falešné iluze.

Po lailině odpovědi sem zavřela oči a opřela se o strom, i přes to že bylo chladno nijak mi to nevadilo, byla sem zviklá běhat venku v kterémkoliv počasí. Laila vipadala že se jí moc mluvit nechce a tak sem si jen vychutnávala čeství vzduch a Lailinu přítomnot. "Trix přestaň mě tahat za hábit" pootevřela jedno oko a pohladila ji po hlavě abych ji dala najevo že vím že tu je a oko pak znovu oko zavřu a po chvíli se mi z toho ticha chce usnout.

Museli sme u jezera sedět déle než sem si myslela, protože se pomalu začalo stmívat a začínalo být chladno. Už začala být zima i mě a to je co říct, podívala sem se na Lailu a přemýšlela jsem jestli jí taky není zima. Na obličeji neměla žádné známky že by jí bylo chladno, ale říkala že ven nechodila a taková změna může natropit neplechu. Zvedla sem se ze země a oprášila se "není ti zima? Mohli by sme jít dovnitř" nabídla jsem Laile a Trix si mi sedla na rameno s souhlasným -jak by někdo řekl- houknutím.

Svůj pohled upřela na jezero, které ji k sobě stále lákalo. Ani si nevšimla, jak rychle čas letěl. Rozhodně promeškala oběd.
Netrvalo dlouho a všimla si, že začíná být šero a na nebi si pohrávají odstíny tmavě modré. Byly tak výrazné. Tohle musel být západ slunce. Bez dalšího rozmýšlení si stoupla a natáhla ruku k nebi, jako by se jej chtěla dotknout. "Krásné..." Obdivovala naprosto běžnou událost, avšak pro ní byla tolik vzácná. Poprvé v životě viděla západ slunce na vlastní oči, volná jako vlaštovka, ne ze zamčené zimní zahrady nebo z okna knihovny.
Během všeho toho úžasu pomalu ani nezaznamenala Abbyin hlas, avšak když už promluvila po druhé, okamžitě sebou trhla a pootočila se. "Pardon?" řekla tiše a doufala, že to zopakuje.

Dívala jsem se jak Laila obdivovala západ slunce, já ho sledovala téměř každý den. "Ano je krásný. Ptala jsem se jestli ti není zima že by sme mohli jít už dovnitř." Zopakovala jsem větu, chápala jsem Lailin obdiv, i já sem milovala západ slunce. Ale vždycky jsem zmeškala východ, nebyla jsem zrovna ranní ptáče.