Bradavický hrad

Bradavický hrad je místo pro Bradavickou školu čar a kouzel. Je neuvěřitelně prostorný, skrývá spoustu tajemného, učebny, koleje a spoustu dalšího.
Pro zorientování v místnostech Vám bude užitečný tento (zatím neaktivní odkaz) článek.

Zmijozelská kolej, sklepení > Sovinec, 7. patro v Západní věži
Lailu ráno vzbudila Ferret otírající se o její tvář. Pomalu otevřela oči a párkrát zamrkala. Nešlo sem moc světla, a to bylo ideální. V panství taktéž nebývala zvyklá na slunce či nějaký vyšší příjem světla. Sesunula ze sebe deku, ani si nevzpomněla, jak se pod ni dostala. Na dotek byla velice příjemná a na první pohled se dalo dost dobře určit, že se jedná o satén. V zimních dnech v ní však musí být velice chladno...
Vstala z postele a zjistila, že vlastně usnula v tom samém oděvu, ve kterém sem přišla. Nejspíše s ní v pokoji byly dvě další dívky, nijak zvlášť si jich však nevšímala, stále spaly. Prošla dveřmi do společenské místnosti, která jí i napodruhé fascinovala stejně jako předtím.
Na malou chvíli zaváhala, zda to bylo opět v její hlavě nebo opět viděla tu samou věc, co včera. Raději odtrhla pohled od kouzelného okna. Dost dobře mohlo být i začarované. Vyšla z místnosti ven a dala se po schodech nahoru. Neměla nejmenší tušení, kam by měla jít. Myšlenky ji však znovu přinesly dál za práh panství, kdy jí otec uvědomoval o dopisech, které jí bude posílat. Rodinnou sovu Sheilu má prý očekávat každý týden v sobotu ráno v sovinci.
Četla už četla knihu o bradavickém hradu a včera slyšela několik svých spolužáků mluvit o tom, kde se co nachází. I přes stav polospánku, ve kterém se včera večer nacházela, zastihla pochytit několik důležitých faktů. Třeba jako vyhýbat se paní Norrisové, což byla údajně kočka školníka Filche.
Ať už to byla nějaká pověra či jen snaha někoho zastrašit, při pohledu na paní Norrisovou, která právě proběhla chodbou před jejíma očima, prostě jen pokračovala v cestě do sovince. Nečekala, že by jen z toho mála, co zachytila, našla cestu poměrně rychle. Pomalým tempem vystoupala všech sedm pater, až se nakonec dostala na své místo určení.

Nebelvírská věž, chlapecká ložnice

Chlapec, vzhledem k jiným dnům, byl vzhůru opravdu poměrně brzy. Ano, sice se probudil dřív než obvykle, ale i přesto slunce bohatě svítilo tabulkami skla v okně přímo do Oliverova obličeje. Možná tohle byl ten element, jenž ho přiměl vstávat v tuhle dobu.  Možná za to ale mohl i Strix mlátící klecí nebo špatný sen,co se mu zrovna zdál. No, prostě se probudil a po chvilce převalování se ze strany na stranu, důkladnému protáhnutí se a promnutí si očí se přiměl alespoň posadit se na postel. Porozhlédl se po pokoji, který byl již poloprázdný. Jedna půlka byla nejspíš někde v čudu a ta druhá stále spala. Pozdravil puštíka, potichu otevřel dveře chlapecké ložnice a sešel po schodech do společenské místnosti.

Nebelvírská věž, společenská místnost

Oliver sešel do červeně zbarvené místnosti, na jejíž stěnách bylo spousta různých motivů. Bylo zde již pár studentů vyšších ročníků, seděli a chlapce si nevšímali.  Oliver se posadil na parapet k vysokému oknu s lomeným obloukem a pozoroval, co se děje venku. Chvíli sledoval ptáky bezhlavě létající sem a tam, pak zase stromy, houpající se ve větru. Chvílemi odvrátil svůj pohled na praskající dřevo ve velkém kamenném krbu nebo na obrazy vyvěšené po stěnách místnosti kruhovitého půdorysu. Po chvíli Oliverovi přišlo, že si vše dostatečně prohlédl, a tak vyšel ven ze společenské místnosti do chodeb hradu. „Maximálně se někoho na cestu zpátky zeptám, nemůže to být takový problém,“ řekl si a vyšel.

Nebelvírská věž > Sovinec, 7. Patro v Západní věži

Asi během prvních pěti minut neměl Oliver tušení, kde je, ani kudy se sem dostal. Bloudil chodbami Hradu, prohlížel si zarámované malby a pokukoval, zda potká někoho, kdo by mu odvětil, kde se zrovna nachází. Procházel Bradavicemi jak mu bylo libo a objevoval místa nová, ale i ta, která mu přišla, jako by jimi včera šel. Samozřejmě ho neminulo ani to pohyblivé schodiště. Volně se na něm vozil sem tam, až ho vyvezlo do 7. patra. Zrovna procházel dlouhou chodbou, když, sledujíc svou rozvázanou tkaničku, narazil do dveří. Ty otevřel a objevil se mu pohled na několik sov ať už jen tak stojících nebo přeletujících. Taky si však všiml dívky se zelenými oči stojící přímo před ním. „Ehm...Bré ráno,“ prohlásil a lehce se začervenal, neboť dlouho neviděl někoho tak roztomilého...ačkoli byla vyšší než on. Nicméně v obličeji mu přišla opravdu pohledná.

Sovinec, 7. patro v Západní věži
Nějakou chvíli v místnosti postávala a sledovala různé druhy sov, jak poletují sem a tam a některé odpočívající na bidélkách. Stoupla si k otvoru, kterými přilétali sovy a spatřila Sheilu, rodinnou sovu, nesoucí v zobáku dopis. Otec měl ještě svou vlastní a větší. O Sheile často říkal, že je to poštolka, kterou odfoukne i slabý vítr a Laily rozmar. Dostala ji jako dárek k narozeninám od tetičky Caroline.
Sheila je totiž jižní bělohlavá sova malé velikosti a oranžových očí, jež v člověku mohou vyvolávat dojem nemotornosti, avšak tento druh má své skryté obrany proti nepříteli. Laile přišla stejně zajímavá jako Ferret.

sova Sheila:

Když přiletěla dovnitř, Laila k ní udělala krok, aby si dopis mohla vzít, sova se přitom však zalekla velikostí ostatních jejího druhu a dívku klofla do ukazováčku.
Ta se jen podivila tomu, jak rána zabolela a věnovala znovu pozornost psaní. Bylo opatřeno smaragdově zelenou pečetí se znakem jejího rodu. Opatrně otevřela obálku, aby pečeť neporušila a vytáhla list pergamenu. Okamžitě poznala, komu náleží rukopis, kterým je dopis psán, tudíž se ani neobtěžovala myšlenkou, že by se jí snažil kontaktovat někdo ze vzdálenějších příbuzných. Rovnou přeskočila oslovení a začala číst.
"Blahopřeji Ti k Tvému zařazení do Zmijozelu, od své dcery jsem snad ani nic jiného neočekával.
Dále bych tě chtěl uvědomit o té neshodě s chůvou Mariel. Z jejího pohledu jsem vytušil, že toho dne, co jste šli do Příčné ulice se stalo něco, kvůli čemu nebyla klidná. Proto jsem nahlédl do její mysli a zjistil, že se bála Tvého střetu s tou dívkou u řeky Temže, jelikož jsem jí výrazně řekl, ať v této době na Tebe dohlédne. Dost dobře jsi tehdy mohla být v bezprostřední blízkosti mudlovské šmejdky. Nevím, zda je to pravda nebo ne, proto to oznamuji i Tobě: čistokrevní nemají zapotřebí ztrácet svůj drahocenný čas s takovými lidmi jako jsou ti nečisté krve, pamatuj si. Je to pro Tvé dobro.
Zdá se, že matka Ti brzy napíše, avšak Tě žádám, aby ses před ní nezmiňovala o dopisech tohoto rázu, a to z toho důvodu, že teď na tom není zdravotně nejlépe."
Poté již následoval jen podpis a rozloučení. Laila zůstala na dopis koukat. Připadalo jí, jakoby její otec nevěděl, že jeho dceři je pouhých jedenáct let a jen obyčejná konverzace je jí přítěží, natož řešení problému, který jí rozum nebere. Rozhodla se však jeho rozhodnutí respektovat, přeci jen byl její otec.
Nedokázala pořádně porozumět tomu, co jí otec napsal. Byla rozrušená tolika informacemi, že netušila, jak si je v hlavě roztřídit. Znovu se cítila nepříjemně a znovu nevěděla, co s tím dělat.
V ten moment do sovince přišla další osoba.
Laila sebou jen rozrušeně škubla jeho směrem a dopis si přitiskla k hrudi, jakoby nechtěla aby jej někdo viděl.

Spoiler:

Spatřila před sebou chlapce červených kadeří a světle modrých očí. Ve tváři měl zvláštní výraz, který doposud u nikoho neviděla, a jeho líce nabírali růžovou barvu. Tu barvu by možná vysvětlovala teplota, pro výraz už však žádnou správnou definici nenašla. Po chvíli pozorování se k němu rozešla a zastavila se před ním s dostatečným odstupem. Naklonila hlavou do strany a na malé irokézské rty jí přišla jediná otázka. "Jsi mudlovský šmejd?"

Spoiler:

Zmijozelská dívčí ložnice, Škola čar a kouzel v Bradavicích.
Postava pod peřinou se začala hýbat. Chvíli odkopávala peřinu, kterou byla přikryta, ale tento "boj" raději vzdala a normálně vytáhla ruce z pod peřiny a odkryla ji. Ložnicí zaznělo hlasité zívnutí a dopadnutí chodidel na podlahu. Dívka se protáhla a promnula si oči, aby do něčeho náhodou nenarazila. Většina postelí už byla prázdná a vzorně ustlaná. Dívka se kysele zatvářila, když si všimla v jakém stavu je její peřina s polštářem. Neměla stlaní ráda. "Isabello!" sykla dívka na kočku, kterou nemohla najít. "Isabello, kde si?!", zvýšila o něco hlas. "Či či.", snažila se přivolat mazlíčka. Dívka už toho měla akorát tak dost. Klekla si na chladnou podlahu a podívala se pod postel. "Tady si." pronesla spokojeně a nechala siamku dospávat. Černovláska se raději z ospalé dívky proměnila na studentku školy. Oblékla si školní uniformu společně s hábitem, udělala ranní hygienu a učesala své rozcuchané tmavé vlasy. Odešla z ložnice.

Zmijozelská společenská místnost.
Pár studentů sedělo ve společenské místnosti, kde se asi jako každou denní dobu svítilo za pomocí lamp či ohně. Jedna dívka četla velice obsáhlou knihu, což Dianna poznala už jen z rychlého pohledu na knihu. Ostatní si povídali mezi sebou a nebo psali dopisy, jednalo se především o studenty prvního ročníku, kteří se chtěli pochlubit, že byli zařazeni do Zmijozelu. Opustila společenskou místnost, kde by se nuda dala krájet nožem.

Sklepení bradavické školy čar a kouzel > Kamenný most.
Sklepení prvačku možná trochu děsilo, ale nedávala to na sobě zdát. I přesto ale zrychlila svojí chůzi, aby se ze sklepení dostala co nejrychleji pryč. Podařilo se. Záhadně se dostala na Kamenný most. Bloudila schodištěm, chodbami a dalšími zákoutími hradu až se dostala na most. Čerstvý, už dopolední vzduch, který vál okolo, byl velice příjemný a Dianna si ho nemohla vynachválit, chvíli jen tak stála na mostě, opírala se o kamenný okraj a dýchala tento neznečištěný vzduch. Nebylo zde příliš mnoho studentů, vlastně žádný. Pouze pár procházejících. Bylo to velice klidné místo, ale dívka nechtěla strávit celé dopoledne čistěním dýchacích trubic.

Kamenný most > Bylinkářské skleníky.
Pokračovala v "prohlídce" bradvického sídla. Narazila na pár učeben i větších veřejných prostranství, kde byly houfy studentů. Kdyby byla starší student, tak by se jí taková místa i zamlouvala, ráda byla mezi lidmi, kord přáteli, ale jelikož to byla pouze neznámá malá prvačka oddálila se od těchto míst až se dostala ke skleníkům. Skleníky byly stejně klidné místo jako byl Kamenný most. Nikde nikdo. Zřejmě neprobíhala ani žádná výuka Bylinkářství. Našla jedny starší dveře, u kterých bylo už na první pohled poznat, že jsou několik let nepoužívané. Dívka je prudkým pohybem otevřela. Přes celé bradavické skleníky se rozlehl vrzavý zvuk dveří. Ptáci, jež obývali nikým nerušené perfektní místo s možností se nažrat vyletěli dírami ve střeše. Dívenka se lekla. Rychle se rozhlédla do všech možných i nemožných stran, zda se někdo neobjeví. Nečekala ani vteřinu a rychle vešla do bylinkářských skleníků. Vevnitř skleníků to bylo zvláštní, Dianna si nikdy nemyslela, že by místo jako skleník mohlo být tak zajímavé až přímo okouzlující. Všude, kam se udivená studentka podívala rostlo něco zelené. Doslova všude, ať už to bylo na stěnách skleníku, podlaze, ale dokonce i na střeše rostly dlouhé liány a spousty jiných popínavých rostlin, které dívka ani neznala. Skleníky byly i velice prostorné, což z venku nevypadalo. Tady je asi všechno větší než v normálním světě. Pomyslela si a začala si prohlížet různobarevné květenství, malé sazeničky, jež byly čerstvě zasazené, neobvyklé miniatury stromů. Ke všem květům přivoněla, některé voněli jako drahý parfém a jiné jako zkažené maso. Byla nadšená z tohoto místa. Chtěla se o botanice magického světa dozvědět co nejvíce. Černovláska se usmívala jakoby byla smyslů zbavená a ještě jednou si přičuchla k purpurovému květu, který voněl jako parfém.

Sovinec, 7. patro v Západní věži

"Ehm...ne...totiž ano...vlastně..." snažil se zaraženě a zmateně Oliver odpovědět. Zakoukal se přitom na její malé lesklé rty. "Mudlovský šmejd?" zapřemýšlel se najednou. "Kdo to vlastně je? Přídavné jméno mudlovský ještě chápu, ale proč šmejd? Udělal něco špatného? Já nic špatného neudělal. Tedy, aspoň o tom nevím. Jsem tedy šmejd? Ne. A moji rodiče jsou kouzelníci. Takže v podstatě ani to mudlovský nesedí...odpovím tedy..." takhle přemýšlel samozřejmě jen vteřinu a odpověď vydal téměř hned. "Nejsem," nyní se jí díval přímo do očí.
Chvíli sklonil pohled a sledoval tu poměrně malou sovu, která pravděpodobně patřila jí. Poté očima přejížděl její oblečení, až se zastavil u kusu papíru, který držela přitisknutý k hrudi. "Měl jsem mamce napsat! Vždyť pořád neví jak jsem dopadl," došlo mu rychle. Řekl si však, že do večera bude času dost a že teď nemá cenu to řešit. A tak se začal věnovat zpátky dívce:"Jsem Oliver, těší mě." podal jí ruku, usmál se a čekal.

Sovinec, 7. patro v Západní věži
Když chlapec zakoktal, nevěděla, co si má myslet. Chvíli nebyl schopný vydat ze sebe kloudnou odpověď, ale nakonec se přeci jen vyjádřil.
Nebyl 'mudlovský šmejd', mohla si s ním tedy povídat. Ovšem Laila už nějaký ten den věděla, že v komunikaci dobrá není. Nevěděla, k čemu taková komunikace je člověku dobrá. Nevěděla, k čemu je dobré být s někým v kontaktu.
Představit se ale byla slušnost. To už od otce znala.
Z knihy o etiketě četla, že podání rukou je součástí pozdravu, avšak netušila, jak se taková věc vůbec praktikuje. Natáhla ruku stejně jako on a čekala, že to nějak dopadne. Přitom si všimla, že jí stále krvácí ukazováček, ale nevěnovala tomu moc velkou pozornost. "Laila," řekla mu nakonec své jméno.

Sovinec, 7. patro v Západní věži

Chlapec jemně chytil Lailu za ruku a lehce s ní potřásl. Samozřejmě pomalu a opatrně, jak byl zvyklý.  Při povolení stisku však ucítil, jak mu něco stéká po ruce. Podíval se na ni a spatřil sice malinký, avšak krásně červeně se lesknoucí kapičky krve.
Chvíli přemýšlel, kde se tak mohl pořezat. Pak, když ale zjistil, že na ruce nemá ránu, ze které by mohla krev téci, upřel zrak na Lailinu pravou ruku. Na ukazováčku našel zdroj toho krvácení. "Jsi v pořádku?" optal se poukazujíc na ten prst. Automaticky vytáhl z kapsy čistý bílý hedvábný kapesník, který měl v jednom svém rohu ručně vyšité iniciály OW a prst jím dívce ovázal dřív, než stihla vůbec odpovědět.

Richard - ložnice/společenská místnost Havraspáru

S trhnutím se probudím ze sna. Bylo to zvláštní, jako vždycky, ale já prostě miluju padací sny. Škoda, že se nedají navodit úmyslně. Trošku zmateně se rozhlédnu kolem sebe, nevěda kde jsem. Rychle si však uvědomím všechny události včerejšího dne a moje dlouho potlačovaná dobrodružná stránka se začne hlásit o slovo. Vylezu z postele a obléknu si své věci, na kterých se v bílé ploše nášivek objevil vedle rodiného erbu ještě znak Havraspáru. Po krátkém pátrání zjistím, že i zbytek "neutrálních" věcí je teď v modrých barvách. Šikovné... pomyslím si, vezmu opasek s dýkou, poznámkový sešítek do kapsy a vykročím z ložnice do společenské místnosti, kde pozdravím několik spolužáků a pokračuji ven. Musím zjistit, kde je tu jídlo a jak ho ulovím....

Velká síň/jídelna

Intuice a logické myšlení, to je klíčem k úspěchu... pochvaluji si, když si to peláším s plným talířem anglické slaniny a vajec ke stolu. A taky dostatek informací... přisadím svému egu, zatímco zaparkuji svůj zadek na lavici.
Cesta sem nebyla žádný med. Ze včerejší noci si toho pamatuji jen málo a nákres na ubrousku byl víc než nepřesný, hlavně poloha schodišť. Naštěstí mě zachránila dvojice studentek z Mrzimoru, kterých jsem se optal na cestu a které mi za pár vlídných komplimentů doplnili mou mapku v sešítku. Nemluvě už o rozptýlení obav z "nenormálnosti" většiny zdejší komunity.

Sovinec, 7. patro v Západní věži
Oproti lidem, kterým už kdysi podala ruku v panství, byl Oliver jiný. Potřásl si s ní s nejvyšší opatrností a něhou. Dalo se to porovnat s tím, jak jí matka Evie objala před odchodem do Bradavic. Laila dokázala rozeznat jen to, že tyhle dva případy byly rozlišné od těch předchozích a byla zmatená.
Stáhla ruku zpět podél těla, stála na místě. Všimla, jak chlapec zkoumá krev na své dlani, když mu po chvíli došlo, že je Laily. Okamžitě se ptal, jestli je v pořádku.
Být v pořádku? "Jaké je být... v pořádku?" odpověděla otázkou. Jakmile ale když porušil její bezpečnou mez, zalkla se, jakoby snad ani nic neřekla, a poodstoupila několik kroků zpět. Levou rukou se dotkla kapesníku na svém ukazováčku a prsty přejela iniciály "OW".
Kontakt jako takový jí nepřinášel žádnou bolest, avšak nedokázala si vysvětlit, proč jí v hlavě dělá takový zmatek. Stejně jako když k ní tehdy promluvil chlapec u řeky, jako když jí Evie objala nebo jako když se na ní Alice se zájmem usmívala.
Byla zmatená, jako nikdy dříve.
Svůj pohled upřela do země.

Sovinec, 7. patro v Západní věži

"Být v pořádku je když...nejsi psychicky ani fyzicky zraněná," zapřemýšlel se nad touhle nevšední otázkou sledujíc poměrně zaraženou Lailu, která se dívala do země. Tahle holka mu zamotala hlavu na pořádně dlouhou dobu. Co je to být v pořádku? Opakoval si pořád dokola.
Laila byla rozhodně jiná než všechny dívky, které kdy potkal. Avšak ačkoli se chovala i vypadala úplně jinak než Charlie ze sirotčince, něco v mozku si ji s ní pořád spojovalo. Nedokázal si to vysvětlit a to ho rozhodně rozhodilo.
"Proč?" začal si klást pořád dokola tuhle otázku zahleděný na ni.
"Snad ne zase nějaká přízeň k někomu...už ne..." chvíli mu přišlo, že se každou chvíli rozbrečí, jenže pak mu došlo, že zde Laila pořád je. Nahodil svůj úsměv a myšlenky ponořil někde do hloubi mysli na pozdější chvíli. Naklonil hlavu na bok a položil otázku,aby nějak rozvedl dialog:"Ty jsi...Zmijozel?"

Sovinec, 7. patro v Západní věži
"Teče mi krev," oznámila mu, jakoby to snad nevěděl. "To je fyzické zranění. Znamená to, že nejsem v pořádku?" zeptala se jej. Jeho definice pro zranění zněla přesně jako ta z knihy. Avšak ona stále nechápala, jaké to je. Ta nevědomost byla děsivá...
Přidržovala si kapesník na prstu a podívala se mu do očí. Nedokázala určit, jaké pocity v nich byly. Rozhodně si už ale všimla, že mezi jejím obvyklým výrazem a ostatními je rozdíl. Jen netušila v čem.
Spatřila chlapce, jak byl uprostřed dlouhého myšlenkového pochodu. Z nějakého důvodu se už opět stalo, že si připadala, jako by znala něčí mysl. Poprvé to bylo, když otec Austin užil Legitimens na chůvu Mariel a stihl jí, krom jiného, vytknout její pocit viny. V tu chvíli věděla, že on cítí vinu daleko větší. A právě teď věděla, že tenhle chlapec pociťuje smutek a nejistotu.
Ve skutečnosti neznala ani jedno z toho.
Za pár vteřin se tenhle zvláštní druh "empatie" ztratil, stejně jako předtím.
Poté uslyšela, jak se jí chlapec ptá, zda je ze Zmijozelu. "Podle čeho soudíš?"

Sovinec, 7. patro v Západní věži

"Nemůžeš to brát tak doslov..." zarazil se. Pochopil, že převysvětlování by tomu moc nepomohlo. "To je jedno...prostě...bolí to?"optal se a doufal, že tuhle verzi dívčina hlava zvládne zpracovat.
Pozoroval chvíli jak dívka přidržuje kapesník ovázaný na prstu. Nevěděl co má dělat tak jen stál a sledoval ji. V jednu chvíli se jejich oči střetly a jal se ho takový podivný pocit. Jako by ten pohled z očí do očí dovoloval proudit nějaké magii. Řekl si samozřejmě, že je to blbost a pohled odvrátil na hnědošedou sovu, která zamávala křídly a vyletěla ven.
Dívka odvětila na jeho otázku ohledně koleje. On na ni však neznal odpověď, což ho dost deptalo. Nerad odpovídal na něco co nevěděl.
"Nevím, jen jsem tipoval." odvětil nakonec. "Já jsem z Nebelvíru," dodal ještě poté.

Sovinec, 7. patro v Západní věži
Bolest byla jeden z pocitů. Laila pocity neznala. Laila pocity neměla. Přesně tohle si myslela. Kromě toho nezažila nikdy ani tu fyzickou bolest. V panství, kde znala jen pár míst, ani neměla možnost nějak se zranit.
Poté ale zatlačila na prst. Věděla, že to byl nějaký pocit. Takováhle je fyzická bolest? Jaký je práh fyzické bolesti? Tohle vše byly jen řečnické otázky v jejím nitru, jelikož na ně nedokázala najít odpověď. Zeptala by se chlapce, avšak začala tušit, že tímhle tempem by v ní mohl začít číst. "Nebolí."
Nechce, aby v ní někdo četl jako v knížce. Ale... bylo by v ní vůbec co číst?
Rozešla se směrem k němu, ale obešla jej. "Slyšela jsem, že nebelvír a zmijozel mají některé hodiny společně," oznámila mu, aniž by nějak udržovala oční kontakt.
Vyšla ven a po schodech zamířila dolů do přízemí na hodinu přeměňování. Už byl pomalu čas.
Ale byla zmatená. Opět přišla do styku s člověkem a opět zjistila, že jí takový kontakt mění život. Ruce se jí třásly, ale nedokázala určit, co to má znamenat.
Nové prostředí v ní nejspíše začalo vyvolávat pocity.
Nepříjemné.
Děsivé.
Zmatené.
Přidala do kroku, aby tyhle myšlenky mohla vyhnat z hlavy. Ani si při tom neuvědomila, že jí vypadlo psaní z třesoucí se ruky.

Sovinec, 7. patro v Západní věži

Oliver se nechápavě otočil a sledoval záda odcházející Laily. Zpráva, že budou mít některé hodiny společné, ho příjemně překvapila. Došlo mu, že by se taky měl vydat na hodinu, a tak se rozešel stejným směrem. Tedy alespoň na chvilku. Na konci chodby však zatočil opačným směrem. Ještě před tím si však všiml, že dívce spadlo tak pekelně střežené psaní. Ohnul se pro něj, avšak když  zvedl hlavu, Laila byla pryč.
Schoval tedy dopis do svého pláště. Vždyť se ještě potkáme na hodinách. řekl si a pokračoval svým směrem. Totiž...jakým směrem? Nevěděl, kam jde. Nevěděl, jak se sem dostal a netušil ani, kam má dojít. Ví jen, že má jít na hodinu Dějiny magie, což se dozvěděl od nějakých spolužáků ve společenské místnosti.
Chvíli bloudil Bradavicemi, když se konečně zorientoval a dorazil na místo.

Bylinkářské skleníky, Bradavická škola čar a kouzel.
Dianna se stále procházela ve sklenících a pozorovala všelijaké druhy květenství. V dáli uslyšela zvon. "Tři-čtvrtě na devět!" potichu vykřikla a okamžitě se rozběhla ze skleníku pryč. Rychlím, velice rychlím krokem došla až do Veliké Síně.

Velká Síň.
Ve Velké Síni stále probíhala snídaně. Dívka si málem sedla k havpraspárskému stolu, tím jak byla celá vystrašená a v krvi ji proudil adrenalin. Naštěstí si to ihned uvědomila a usedla ke stolu své koleje. Stůl byl přímo přeplněn spousty dobře vypadajícího jídla, stejně tak, jak tomu bylo o večeři. Ručkou si vzala jeden z talířů a položila si na něj dvě dózičky s jahodou marmeládou, potom už jen trochu másla a dva opečené plátky toustu. "Co kdyby mě někdo chytnul? Co by se stalo? Dali by mi školní trest? Nebo hůř vyloučili by mě?!", probíhalo hlavou dívenky, která byla stále udýchaná ze své rychlé chůze, která byla vlastně útěkem. Dianně nevyšel plán, že se nasnídá v klidu. Stále byla plná energie. Vložila do úst poslední kousek toustu a zapila jej studeným kakaem. Nevěděla co teď dělat. Seděla na lavici, jako dalších pár studentů v Síni. Šáhla po Dením Věštci, kterého bylo v Síni ráno dostatek. Odbila desátá. Dívka odložila noviny a vyrazila do společenské místnosti.

Zmijozelská Společenská místnost.
Černovlasá dívčina si oklepávala hábit. Zřejmně po cestě do místosti se otřela o jednu ze zdí. Rozhlédla se po pokoji. Byli zde pouze tři studenti. Ona se ovšem rozešla k jakési informační tabuli, na které vysely všechny rozvrhy vyučování. Pečlivě si přečetla svůj rozvrh, aby věděla, kam by ani ne za hodinu, měla jít. Po přečtení vkročila do ložnice.

Zmijozelská dívčí ložnice.
"Ahoj Isabello.", pozdravila kočku, která se k ní lísala už mezi dveřmi jen co vešla do místnosti. Vzala Isabellu do náruče a posadila se s ní na postel. "Vyspala ses dobře?" optala se kočičí kamarádky a začala něco hledat. Ozvalo se mňouknutí. "To je dobře." odpověděla Dianna, jakoby mazlíčkovi rozuměla a vytáhla učebnici Přeměňování. "Koukej, co mám." ukázala knížku siamce, ale ta na objekt v ruce své majitelky pouze nechápavě zírala. "Neboj je to jen učebnice." zasmála se kočičí reakci a položila knížku vedle sebe na postel. "Chvíli tu s tebou budu, ale potom se budu muset jít učit." oznámila kočičí společnici. Při slově učení ji hlas klesnul. Nevěděla co má očekávat od Přeměňování. "Snad to nebude ten předmět, u kterého se lehce usne.", pomyslela si v duchu dívka. Po chvíli hraní se svým mazlíčkem se černovláska zvedla z postele. Usmála se na šedou čtyřnohou kamarádku, pohladila ji, šáhla po učebnici a odešla z ložnice směrem k učebně Přeměňování.

------->VÝUKA aneb 2. etapa b) - Studentem Bradavic po celých 7 let

Oliver si jen tak seděl na lavičce a četl. Tomu, že jeho vinou strhli koleji body, nevěnoval sebevětší pozornost. Nevšímal si ani zpěvu ptáků, listí šustícího ve větru či lehkého chladu, který vycházel z kamenného posezení, na němž vysedával. Ignoroval i zástupy kolemjdoucích žáků nebo profesorů. Tedy do chvíle, než na něj jedna ze studentek promluvila.
Byla to Julia, se kterou se poprvé potkal u Olivandra při svém výběru hůlky, později pak na loďce do Bradavic. A jelikož s ní seděl i u stolu po rozřazení moudrým kloboukem, byl si jist, že jsou dokonce i spolužáci.
"Famfrpál?" optala se s poměrně užaslým pohledem.  Chlapec zvedl hlavu, aby zjistil kdo na něj vlastně mluví. Poté, co dívku poznal, odvětil jen:"Ano," myslel totiž, že přijde přednáška typu - To ti to za to stojí? Kvůli tobě máme sražené body. Díval se tedy dívce celou tu dobu do očí a čekal co bude. Nakonec k tomu jenom dodal:"Chtěl jsem se o tom dozvědět víc." v tu chvíli si vzpomněl, že Strix je pořád zavřený v kleci vedle postele, ačkoli teď už Oliver zná cestu do Sovince, kde by se mohl alespoň pořádně proletět. "Promiň, budu muset." řekl a hbitě se zvedl z kamenného kanape.

------->VÝUKA aneb 2. etapa b) - Studentem Bradavic po celých 7 let

O půl hodiny později Abby stála v chodbě která se zdála být opuštěná "Jak se mám někoho zeptat, když tu nikdo není" zahudrovala a Trix se opět začala ' smát ' "ty bud ticho, vsadim se že ty cestu znáš moc dobře" v ten moment se její břicho opět ozvalo.
"Aaargh" zvolala a sesunula se podél stěny na zem. "to není možný, kdokoliv vytvářel tenhle hrad byl nemožnej. Nechápu jak se tu někdo může orientovat" opět jí zakručelo v žaludku a schovala si hlavu do kolen. "Já tady umřu" zvolala pro sebe skoro neslyšně "co to je za učitele když nechá svoje žáky umřít hlady" a po asi dvou sekundách dodala nafouknutým tónem "nemám ho ráda....doufám že umře hlady"

Po tom, co jsme vyšli z učebny, jsem si v rychlosti ověřil směr na další hodinu a odskočil si na nejbližší toaletu. Nutno podotknout, že ačkoliv byl celý hrad vskutku středověký, sociální zařízení bylo čisté a moderní, což jsem dokázal ocenit. Při cestě do učebny narazím v jedné chodbě na Abby, jak sedí u zdi a nevypadá nejlíp. Přikleknu k ní a podívám se jí do tváře. Jsi v pořádku? Není ti něco?

Chodba v 5. patře

Stále seděla u zdi, s pokrčenýma nohama, hlavu položenou v kolenou, její břicho vydávalo ohlušující zvuk který se v opuštěné chodbě nekoněčně ozíval.
Stále ještě proklínala toho učitele, že jí nedal alespoň kus chleba, nebo jí neodvedl někam kde by jídlo našla. Její trucovné myšlenky přerušil jakýsi hlas, který se jí ptal jestli je v pořádku. Hlavu měla stále položenou v kolenou a otráveně zabručela "vypadám snad na to že sem v pořádku?" a v hlavě ji přemítalo 'to je blbá otázka, kdybych byla v pořádku tak tu nesedim na zemi a nehraju orchestr' ani se neobtěžovala hlavu zvednout, byl to jen další pohyb kterej by jí vyčerpal.
Její sova se kamsi ztratila, Abby doufala že pro ní šla sehnat alespoň něco malého na zub.

Chodba ve 3. patře

Laila čím dál více přidávala do kroku. Hnala jí dopředu skutečnost, že někde po cestě na hodinu přeměňování ztratila dopis od otce, který by si rozhodně nikdo neměl číst. Jí samotnou by asi ani nenapadlo, že by dopis před někým musela tak střežit, pokud by se za tím neskrývaly jisté okolnosti.
Nohy jí nesly směrem k poschodí do Západní věže. To už bylo jediné možné místo, kde by ztracené psaní mohla nalézt. Nikdy v životě tak moc něco nepostrádala, jako teď. Ne kvůli vlastní potřebě. Po neshodně s otce, která jí stále běhala hlavou, se rozhodla činit dle jeho slov. Ale necítila to tak, ostatně jako stále necítila skoro nic. Skoro...
Zastavila se těsně u schodiště v pátém patře a spatřila sedět na zemi dívku, které po vodě poslala mladý leknín. Nezvadl už? Proletěla jí hlavou otázka při pohledu na dívku. Na to k ní přišel ten chlapec od řeky a očividně začínal konverzaci. Nevěděla, zda má pokračovat nebo se zeptat na leknín. Zajímalo jí to.

Chodba v 5. patře

Stále cítila přítomnost toho někoho i přes to že neodpověděl, ani neslyšela zvuk že by se pohnul a jeho hlas zněl dosti blízko jí. Nakonec hlavu zvedla, k pravdě jejích slov byl k ní až moc blízko 'co to je se všema že musí koukat tak zblízka' prolítlo jí hlavou a odšoupla se dál od chlapce který jak zjistila byl z její koleje. Ihned se zamračila, byl to Richard 'no super poslední člověk, kterýho potřebuju potkat.'  Tenhle kluk byl na její vkus až vlezle přemoudřelý. 'A přes to všechno nepozá že mi kručí v břiše, tomu řikám chytrost. A ke vší smůle mě musí najít zrovna Einstein"
Uslyšela další kroky, které se po chvíli zastavili. Otočila hlavu k místu kde stála holčina která jí poslala květinu. Okamžitě se jí rozzářili oči že našla svou záchranu a tiše prosila at ji tam nenechává.

Její reakce se mi pranic nezamlouvala. Byla příjemná jako klystýr v mexickém vězení, jen co je pravda. Nicméně pak jí zakručelo v žaludku. Ahá, takže slečna se ani neobtěžovala na jídlo a teď se nám tu sype... pomyslím si a místo dalších slov sáhnu do brašny. Podám jí malou bagetu se šunkou a sýrem, kterou jsem si vzal na svačinu. Na, vem si tohle. Snad tě to postaví na nohy... dodám tichým, klidným hlasem.

Chodba v 5. patře

Zdálo se, že ti dva jsou v polovině nějaké konverzace a Laila nebyla člověk, který má nutkání se do něčeho mísit. Navíc si opět uvědomila důležitost hledání dopisu. Měla by raději jít dál a dokončit to, co teď začala. Ačkoliv jí začala přemáhat touha udělat něco spontánně. V životě nevěděla, jaké to je.
Nakonec se octla na samém vrcholku Západní věže, v sovinci.

Sovinec, 7. patro v Západní věži

Cestou dopis nikde nenašla, proto jedinou poslední možností byl sovinec. Prošla každý kout místnosti, avšak nikde nic. Rozhlédla se znovu kolem sebe a pomalu začala rezignovat. Opřela se o zeď a pomalu se po ní sesunula k zemi a schoulila se do klubíčka.

Koukala na dívku, Laila se jmenovala pokud si dobře pamatuje na ceremonii, jak pokračuje po schodech nahoru. Zatvářila se zklamaně a otočil se znovu na Richarda, když na ní promluvil a viděla že drží jídlo. Trochu podezíravě se dívala na Richarda a pak na jídlo, vůbec si ho od něj vzít nechtěla, třeba i bylo otrávené ale měla takový hlad že by nejspíš snědla cokoliv i kdyby to bylo otrávené.
Bagetu si tedy rychle od chlapce vzala "Díky" ještě chvíli na bagetu koukala než se do ní z chutí zakousla.
Snědla to dřív než by kdokoliv něco stačil říct, když polkla poslední sousto postavila se "Musim..uh...musim jít najít svojí sovu" chtěla odsud co nejdříve zmizet, čim déle okolo ní Richard byl tim víc jí naskakovala husina. A teď mu ještě dluží bagetu.
Zahla za roh a vydala se najít východ, čerstvý vzduch jí příjde jako dobrej nápad. A Trix tam taky možná najde, koneckonců pokud si dobře pamatuje svůj rozvrh tak až do půlnoci se může flákat, a nejlepší místo na tuhle činnost je venku.