Bradavický hrad

1. patro

Chlapec prošel chodbou k hlavnímu schodišti. Pomalu si na to, že schody se volně přesouvají sem a tam, začínal zvykat. Ovšem ne natolik, aby hned napoprvé trefil do Nebelvírské věže, kam měl namířeno. Poprvé se ocitl v 6., pak zase ve 2. patře. Sám nechápal jak se mu to mohlo podařit.
Nakonec se však s pomocí lidí v obrazech dostal před jeden obraz, jehož rám byl vyšší než je on sám. Šlo o malbu, na které byla takzvaná 'Buclatá dáma'. Zároveň se jednalo o vstup do Nebelvírské společenské místnosti. Ten se však otevřel pouze po vyslovení hesla, na které si Oliver dlouho nemohl vzpomenout.
Po chvíli se mu však slova prefekta osvěžila v hlavě a řekl:"Caput draconis." načež se obraz otevřel.

Nebelvírská místnost > Sovinec, 7. patro v západní věži

Po vstupu do červeně zbarvené místnosti vyšel Oliver točité kamenné schodiště a poté zatočil doleva. Prošel dveřmi do chlapecké ložnice a zamířil ke své posteli.
Pouklízel zbytek věcí, které ještě neměl vybalené, a následně otevřel klec puštíkovi, který vyletěl dveřmi ven a sedl si na zábradlí u schodů.
Chlapec sešel tedy zase dolů a vyšel ven v přítomnosti svého mazlíčka, opět skrz obraz.
Tentokrát se však...neztratil. Dokonce trefil hned napoprvé! Možná to bylo proto, že už tam jednou byl, ale člověk by spíš řekl, že to bylo díky dokonalému orientačnímu smyslu Strixe.
Po zavrzání dveří a závanu chladného vzduchu Oliver teprve stoprocentně poznal, že trefil na to samé místo. Dokonce tam byla i ta samá dívka. Laila, ta, jejíž dopis našel na zemi a schoval do vnitřní kapsy svého pláště.
Tentokrát ale vypadala jinak. Seděla téměř na zemi a opírala se o zeď. Vypadala dost ztrápeně. Zatímco Strix už létal až ke špičce věže, chlapec došel k Laile a snížil se, aby byly oči ve stejné výšce. Nejdříve chtěl začít větou 'Jsi v pořádku?', pak si ale vzpomněl na dopoledne a od myšlenky upustil.
Začal tedy pouhým:"Stalo se něco?"

Sovinec, 7. patro v Západní věži
Dostatečně brzo si všimla, že už tu není sama, proto zapudila veškerou nejistotu, která se už po několikáté hlásila o slovo. Ačkoliv nechápala pocity, které na ni postupně začaly tak doléhat, svůj prázdný výraz, který až doteď nenuceně nosila na tváři, byla schopna kdykoli nasadit. I když ten výraz se pomalu stával maskou, která ji chránila před sebemenším nebezpečím.
Byl to Oliver, kdo tak náhle přišel do sovince a přinutil tak Lailu instinktivně zakopat všechny pocity hluboko do jejího nitra. Současně byl ale někým, kdo o ni nejspíše měl starost. Ale proč? V podstatě vůči sobě byli cizinci. Jeho oči jí ale posledně řekly, že tomu tak však je. Oči jsou oknem do lidské duše... Jakmile se k ní znovu přiblížil, čekala, kdy se jejich pohledy znovu setkají a Oliver ukáže část sebe. Už několikrát se jí stalo, že věděla, jak se někdo cítí.
Nakonec ale odvrátila tvář stranou. "Stále se něco stává."

Sovinec, 7. patro v Západní věži

Její odpověď byla jako vždy velice originální. Viděl ji teprve po druhé, avšak mu přišlo, že se musí znát mnohem déle, když je schopen odhadovat její nápadité odpovědi. Nebyl tedy už tak rozhozený jako při prvním setkání, a tak byl schopný poměrně rychle odpovědět:"Ehm...to je, myslím, axiom." stále přitom sledoval spánek Laily, která od něj předtím zrak odklonila.
V tu chvíli si vzpomněl na dopis skrývající se ve vnitřní kapse jeho pláště. Sáhl na zmíněné místo za účelem zjištění, jestli tam pořád je. Cítil ho tam. Uklidnilo ho to, usmál se, vytáhl jej a nastavil dívce. "Jinak...tohle ti předtím vypadlo z kapsy," řekl při předání. "Nečetl jsem jej, neboj." pokračoval pořád se stejným klidným úsměvem.

Sovinec, 7. patro v Západní věži

Jako by se uvnitř ní najednou něco pohnulo. Z ničeho nic jí - jak se to popisuje v té beletrii - poposkočilo srdce...? Tohle podle všeho býval "pocit štěstí".

Spoiler:

Snad poprvé v životě někdo její slova pochopil správně, aniž by se snažil nějak sarkasticky argumentovat či se nechápavě dívat či nepochopit hloubku té myšlenky. Byla svým způsobem spokojená...
Jalo se jí takové to rozzáření, Laila se však hned zajíkla, jelikož jí to přišlo neuvěřitelně neznámé jako nic předtím. "Rozumíš tomu... co říkám?" podala mu otázku, která zněla, jako by se ujišťovala o tom, zda není tatar.
Když pak přišlo na řeč o dopise, hned v ní hrklo a psaní chlapci téměř vytrhla z ruky. Tvář pak odvrátila stranou a naznačila Oliverovi drobné pukrle. "Vážím si tvé pomoci, ale opravdu teď musím," zalhala. Bála se, kam by její pocity, které se teď tak moc snaží vyplout na povrch, dostaly. Ale jak by jen mohla dovolit jim dělat si, co chtějí, když jim sama nerozumí a neumí je ovládat? Snadno by mohlo dojít k nějakému nedorozumění.
Ve skutečnosti potřebovala chvíli pro sebe. Okamžitě se vydala ke schodišti a odtud pospíchala dolů a dolů, míříce ven k černému jezeru.

Sovinec, 7. patro v Západní věži

"Máš poměrně příjemný přízvuk a velmi dobrou artikulaci," začal odpovídat v pro něj až nepřirozeně dlouhých větách,"takže ano, rozumím." usmál se upřímně. Nestačil ani mrknout a dopis mu zašustil mezi prsty a zmizel do rukou Laily. Oliver odpověděl na pukrle jemným přikývnutím hlavy a odpovědí:"Rád jsem pomohl...chápu." ačkoli důvod, proč se dívka tak náhle sebrala a zmizela ze Sovince nepochopil vůbec.
Stál jako přibitý sledujíc za ní se zavírající dveře. Ještě chvíli jen tak sledoval Strixe posedávajícího na jednom výklenku, když se rozešel projít si školní pozemky.