Bradavický hrad (minulost)

Zde mají hráči volnou ruku (v rámci možností), co se minulosti jejich postav a interakcí s jinými postavami týče.

Chodba vedoucí z Velké haly
Den přivítacího obřadu 1. ročníků

Obrovskou branou proudily davy studentů, a tak by se nikdo nedivil, že se útlá dívka malého vzrůstu mezi nimi jednoduše ztratí. Všichni se zdáli, jako by na koleje pospíchali z nějakého důvodu. Laila nechápala. Viděla tváře svých budoucích spolužáků a nedokázala popsat, co jejich výrazy znamenají. Sotva ji to ale zaujalo, pohled upřela do země a myšlenka byla ta tam.
Jakmile se jí podařilo dostat se ven na chodbu, hledala očima studenty, kteří byli zařazeni do Zmijozelu, tak jako ona. Měla tušení, kde se kolej nachází - přesto však měla tušení, že by se raději měla zařadit a dojít tam s ostatními.
Rozhlédla se kolem a poté pod nohy. Nemohla najít svou kočku, Ferret. Zamrkala. Rozhodla se počkat. Nemohla být nikde daleko. Kromě toho byla tolik nemotorná, že by se určitě ani nesnažila nikam vyškrábat.
Laila si stoupla ke sloupu nedaleko od schodiště a koukala skrze všechny a všechno, dokud většina studentů neodešla.

Mrzimorská společenská místnost - Vstupní síň
Nějakou chvilku po zakončení hostiny na přivítání nového školního roku

Po skončení hodokvasu, na přivítání nového školního roku, odvedli prefekti žáky prvního ročníku do společenských místností a ani u Edmunda tomu nebylo jinak. Společně se svými spolužáky opustil velkou síň, prošel vstupní halou a společně byli odvedeni do Mrzimorské společenské místnosti, která se nacházela kdesi v přízemí hradu. Edmund z toho byl úplně rozčarován. Ač vyrůstal v kouzelnické rodině, byli Bradavice něčím, co si ani on sám nedokázal představit. A přesně tady měl vyrůstat a vyučit se kouzelnickému umění, jako jeho rodiče. Ve chvíli, kdy jim ve společenské místnosti začal prefekt dávat rady, jak na škole přežít, vytratil se Ed nenápadně do prostor hradnu. Chtěl se tu trochu porozhlédnout a ani ho nenapadlo zeptat se, jestli může. Pomalu prošel dlouhou chodbou a zastavil se u starého brnění, které vypadalo, že by mu trocha leštěnky na pancíř neuškodila, když tu uslyšel slabé zamňoukání, které vycházelo z poza brnění. Chlapec zpozorněl a zaujatě se za brnění podíval. Tam sedělo malé kotě a vypadalo dokonale ztraceně.
"Nazdar tygře. My se ještě neznáme co?"
Pravil, jako kdyby se bavil s nějakým studentem, vyndal kotě z poutu ven a podržel si ho chvilku před sebou, než si ho dal na hlavu, aby mělo kotě výhled..
"Tak se půjdem podívat, jestli tě nikdo nehledá a ty mi ukážeš ke komu patříš."
Edmund pomalu vyrazil ke vstupní síni a kotě mu na hlavě sedělo, jako na vyhlídkové věži. Svým zvláštním pohledem se přitom díval všude okolo. Zejména na obrazy, které na něho sem tam zamávaly a on jim to s úsměvem oplácel. Když došel do vstupní síně, zastavil se a rozhlédl.
"Jestli se dneska nikdo nenajde, ke komu bys pařil, představím tě svojí sestřence Erice. Ta je do koček celá paf a určitě se najde nějaký měkký polštář poblíž krbu, kde ti bude dobře."
Opravdu s kočkou mluvil, jako kdyby byla jedním z jeho spolužáků a on mu jen říkal, jak to tady chodí.

Už to byla nějaká chvíle, co na chodbě nebylo ani živáčka. Laila se držela na kraji chodby, kde se rozhlížela po svém ztraceném mazlíčkovi. Ke své smůle zjistila, že Ferret se za tu dobu určitě stihla někam zatoulat.
Přemýšlela. Kdyby se teď vydala jí hledat do neznámých koutů hradu, zcela jistě by se ztratila sama. Přesto však nechtěla zmatené kotě nechávat na pospas novému prostředí úplně samotné. Ferret je nemotorná a snadno se nechá vystrašit. Taková bytost by neměla zůstávat sama.
Jak ale dívka dumala nad těžko řešitelnou situací, odpověď se nakonec naskytla sama. Chodbou se nesl chlapecký hlas. Jakmile si Laila uvědomila, odkud přesně přichází, vyhledala majitele hlasu pohledem. Byl sám.
Povídal si sám pro sebe? Teprve po chvíli zaostřila a spatřila, že na hlavě se mu pohupuje malá kulička chlupů, rozpačitě se rozhlížející kolem. Poznala, že konverzaci tedy vedl s Ferret.
Rozpohybovala své nohy a lehkými, neslyšnými kroky došla až ke chlapci. Místo jakéhokoli oslovení či pozdravu však promluvila ke své kočce. "Ferret?"

Netrvalo to tak dlouho, jak si prvně Edmund myslel. Majitelka chlupaté koule se našla a chlapci to na obličeji vykouzlilo přátelský úsměv. Dokonce si tuhle holku pamatoval ze zařazovací slavnosti. Byla zařazena do Zmijozelu a i přes to, že o této koleji již stačil zaslechnout nějakou kritiku, nepřipadalo mu, že by to měl brát nějak vážně. Spíše naopak. Pro něj to bylo docela i zajímavé.
"To ses mi ani nepochlubila tygřice, že se jmenuješ Ferret."
Promluvil ke kočce, sundal ji ze své hlavy a podal ji Laile.
"Tady máš, neznámá hadí holko. Ferret zrovna vyzívala na souboj jedno z brnění, tak jsem mu přispěchal na pomoc. Merlin-ví, co by z něho zůstalo, kdybych nezakročil."
Usmál se a pohledem, až přímo přehánějícím, pokýval hlavou.

Laila jen zamrkala. Chlapcův popis se jí zdál zkrátka smyšlený. Přesto však poznala, že Ferret na něj svou přítomností zapůsobila. Zvířata měla zvláštní moc. Dokázala tolik říci jen pohledem.
Natáhla ruce a opatrně si Ferret převzala, poté si ji přitiskla na hruď. Přestože jeho slovům ohledně potyčky s brněním moc nevěřila, musela uznat, že Ferret byla velmi nešikovné kotě. "Ferret je..." nemohla nalézt slova, nebyla s nimi moc dobrá. "Řekla bych, že je svá."
Nebyla si jistá svými slovy. Neuměla s nimi zacházet. Při konverzaci s někým se cítila zvláštně. Udělala krok zpět, poté další. "Měla bych nalézt svou kolej. Děkuji za pomoc..." Kousla se dortu, udělala pukrle a otočila se k odchodu.

Edmund sledoval plavovlasou dívenku, jež se nervózně snažila o trocha konverzace. Moc se jí to však nedařilo a tak se nejpíše rozhodla, že bude nejlepší, když se vytratí. Edmund to chápal. Přece jenom nebylo moc dobré hned první den brouzdat po hradních chodbách, když už dávno měli být ve své kolejní místnosti a pomalu se chystat ke spánku. I tak však nechtěl, aby jeho první setkání s náhodnou dívkou skončilo takhle zhurta a bez jakéhokoliv představení.
"Počkej ještě chvilku. Jak se vlastně jmenuješ?"
Zavolal na ni s úsměvem a vzápětí se také představil.
"Mě říkají Edmund, Edmund Brown."
Chvilku sice přemýšlel, že by si pro sebe vymyslel nějakou bláznovou přezdívku, ale tu by nejspíš sám zachvilku zapomněl a tak pro jistotu použil své pravé jméno.

Zdálo se, že se z místa bude moci vypařit, aniž by tím dala najevo své znepokojení. Kdyby tu byl její otec, určitě by ji neprodleně zpravil o neadekvátnosti jejího chování a jak se neslušnost naprosto neslučuje s jejím původem.
Snažila se nedat na sobě znát rozrušení. Ačkoliv jí polévalo horko a chtěla být co nejdřív pryč a sama, stále kráčela s důstojností mladé šlechtičny. Edmund ji však náhle oslovil a ona se zastavila. Pomalu se otočila tváři k němu. Tázal se na její jméno. Vzpomněla si na lekce slušného chování, které nedobrovolně, byť bez sebemenších námitek, s chůvou podstoupila.
Vypadala snad jako by se na svým jménem musela zamýšlet. Netrvalo ale dlouho a odpověděla. "Laila Rosetti," udělala nenápadné pukrle. "Těší mě," dodala pak.

Edmund se koutkem úst pousmál a jeho oči zalétly šikmo nahoru, jako kdyby to snad měla být póza přemýšlejícího.
"Rosetti..Rosetti..no jo vlastně! Ten starej kouzelnickej rod s tím velikánským barákem! Můj taťka mě o vám jednou vypravoval. Prej máte ten největší krb v Londýně."
Chlapec uznale pokývl, jako kdyby snad víc znamenalo, mít větší krb, než bohatou a zvnámou rodinu. Popravdě se to ani nijak nevylučovalo.
"No..tak já tě nebudu zdržovat. Jestli nás tu načapaj, tak máme průšvih hned první den. Tak zatím Ahoj Lailo. Uvidíme se!"
Ještě ji neopomněl obdařit úsměvem a veselím zamáváním, než se otočil a veselým odhopsáváním odhopsal hlouběji do chodby.

Zamyslela se. Budou ji i ostatní poznávat podle obrovského krbu? Zdálo se jí to zvláštní, ale nic nenamítala. Naopak v ní hoch vyvolal zvědavost. "Tvůj otec ti vyprávěl o nás?" Moc té větě nerozuměla. Věděla, že se její otec dost angažoval v kouzelnické komunitě. Avšak nechápala, proč by se někdo zaobíral velkým krbem.
Kromě toho, že byla zvědavá, znovu pocítila úzkost. Svět byl zajímavý. Lidé v něm... nedokázala definovat pocit, jaký měla z lidí.
"Ano... chci říct... bylo mi potěšením a děkuji," rozloučila se s Edmundem a otočila se k odchodu. Nohy ji donesly až na její kolej.

Zmijozelská dívčí ložnice

Uběhlo pár desítek minut od vydatné večeře, prefekti poté doprovodili nové studenty do jejich společenských místností. U Zmijozelu se to nijak zvlášť nelišilo. Většina žáků byla překvapena chodbami temného sklepení. Některým se myšlenka dlouhodobého pobytu na tomto místě příliš nezamlouvala, jiní byli naprosto unešeni. Dianna nebyla moc překvapena. Udělala si předem obrázek o bradavickém sklepení díky matčině vyprávění. "Zlatíčko nikdy nezůstavej dlouho v té příšerné společenské místosti. Je to ošklivé místo, kde se dá akorát tak chytnout chřipka. A to zelené světlo.. Ah ani na to nechci myslet, příšerné. Od té doby se mi zelená znechutila. Nechápu, že s tím vedení školy nic ještě neudělalo!" Dianně to nepřišlo tak hrozné. Docela se jí to tu i zamlouvalo. Chladno a zelené tlumené ji připomíná Skotsko. Seděla na posteli naproti svého kufru. Vstala a dotkla se spon, jež ihned otevřeli zavazadlo. Jednalo se o kvalitní kožený kufr větší velikosti. Dívka se natahovala pro první kus oblečení , když v tom uslyšela mňouknutí. Za kufrem byl postaven kotec a v něm se netrpělivě vrtěla siamská kočka. "Isabello!" vykřikla. Otevřela dvířka a čtyřnohá společnice vyběhla rychlostí blesku ven. "Úplně jsem na tebe zapomněla, promiň." chihňala se během kočičího dovádění kolem pokoje. Siamka se pochvíli uklidnila a lehla si vedle kufru. Majitelka mezitím konečně začala s vybalováním.

Pomalu došla do sklepení, následně do společenské místnosti. Rozhlédla se kolem. Místnost byla přesně taková, jak jí to bylo popisováno rodiči, což znamenalo, že nezabloudila a byla zde správně.
Vypadalo to, že v místnosti nikdo moc často nepobýval, studenti tedy museli trávit čas spíše mimo kolej, v době večerky pak ve svých pokojích. Místnost byla vybavena několika křesly, celkově vypadala luxusně, tlumené světlo působilo tajemně. To ale nebylo to nejzajímavější, co přitahovalo její pozornost. Spatřila okno, kterým nebylo možné vidět oblohu, nýbrž jezero. Četla o tom. Ve sklepeních měli studenti Zmijozelu výhled na Černé jezero.
Ani si nevšimla, že jí výhled tak láká. Udělala krok kupředu, poté další a další. Nemohla od vody odtrhnout oči. Když byla dostatečně blízko, našla se, jak se dotýká skla, jakoby ním snad chtěla prosáknout a najít tak, co se skrývá v hlubinách této vodní masy.
Ze sna jí však vytrhla Ferret otírajíce se o její nohu. Zamrkala a promnula si oči. Měla by si vzít svůj kufr a dojít na pokoj, aby si včas vybalila a šla spát. Na zítřek by měla být připravená. Alespoň to jí říkal otec - měla by se snažit o co nejlepší výsledky. Se svým zavazadlem se poté odebrala do pokoje, který jí podle všeho byl přidělen.
Opatrně otevřela dveře. Spatřila dívku, která neotálela s vybalováním svých věcí. Byla vcelku vysoká, alespoň Laila to tak vnímala. Ačkoliv ještě neměla možnost podívat se jí zpříma do tváře, řekla by, že je velmi decentní a konzervativní. Soudě dle jejího oděvu s z kvalitních látek musela být z bohaté rodiny.
Dveře se za Lailou kvůli průvanu hlasitě zaklaply, ale dívka zůstala nehybně stát i přes všechen hluk a svou spolubydlící stále pozorovala. Její otec by jí teď už naznačoval, aby pozdravila a slušně se představila a dělala tak čest svému rodu. Už při seznámení s Edmundem udělala tu chybu, že se téměř nevyjádřila, což by se jejímu otci určitě nelíbilo.
"Mé jméno je Laila Rosetti a odteď budu tvou spolubydlící. Je mi potěšením," promluvila na Diannu rozvážně, její hlas ani tichý, ani hlučný.

Dianna se lekla nečekaného zabouchnutí dvěří. Nedala to na sobě znát, ale překvapilo jí to. Otočila se, když uslyšela neznámý hlas. Stále před ní dívka menšího vzrůstu se zrzavými vlasy, které narozdíl od hnědovlásky byly trochu zavlněné. Dianninu pozornost, ale přítáhly její oči. Byly sytě modré až přímo hypnotizující. Dočista zapomněla, co jí dívka pověděla. "Ráda tě poznávám, jmenuji se Dianna Rose." Představila se milým tónem a skytě doufala, že se neznámá již představila. Podívala se na trochu pomačkané povlečení druhé postele, na které před chvíli seděla. "Za to povlečení se omlouvám. Před chvíli jsem si na něj sedla a moje kočka tu pobýhala jako smyslů zbavená." usmála se nejistě. Domyslela si, že odteď jsou spolubydlící a tak by bylo dobré se za to omluvit. Nikdy spolubydlící neměla. Netuší jaké to bude nebo co očekávat. Vypadá jako paneka pomyslela si, poté co si jí prohlédla. "Máš hezkou halenku." pochavila dívčino ošacení.

Laila zpočátku nevěděla, co od Dianny čekat. Poté, co se jí ale Dianna představila a dokonce se omluvila za něco, čemu by Laila stejně věnovala pozornost, usoudila, že se svou spolubydlící bude nejspíše dobře vycházet. Dianna na ní už teď působila velmi přívětivě a rozvážně. To bylo něco, za co byla vděčná. V panství byla zvyklá obývat pár místností sama, zatímco teď si musela zvyknout se o pokoj s někým dělit. Avšak dokud se jednalo o osobu jako byla právě Dianna, určitě nemá problém si přivyknout.
"Nic se neděje," řekla jí s pozdvihnutím ramen. Poté se s kufrem přesunula k posteli a otevřela jej, uvnitř vše na píď přesně poskládané.
"I ty," odvětila na její kompliment. Už když přišla, všimla si jejího ošacení, jen měla problém s jeho detailnějším popsáním. Ačkoliv slovo 'hezké' k tomu asi pasovalo.

Knihovna
Tři dny před koncem prvního školního roku

Hnědovláska právě vešla do knihovny. Chýlilo se ke konci vyučování a to je čas těch nejdůležitějších zkoušek a testů každého roku. Dianna si procházela tímto chaotickým a stresovým obdobím poprvé v životě. Překvapilo ji, kolik vědomostí a faktů musí znát. Kolik se toho za tento rok naučí. Před pár měsíci, neměla tušení že existuje tolik kouzelných předmětů či tvorů. Nevěděla že voda a bylinky dokáží vytvořit tolik léků nebo protijedů. Je toho spousty čeho se přiučila. V knihovně bylo velmi rušno. Na lavicích by se těžko hledalo volné místo k přisednutí. Poličky byly poloprázné. A studenti běhali sem a tam jako postřelené husy. Byl to docela nezvyk vidět toto místo obrácené vzhůru nohama. Dianna přišla za účelem odevzdat knihy, jež si pučila k dosažení skvělých výsledků ve zkouškách. Preferuje studovat v klidu. V rukou držela velkou knihu a dvě menší. Ta velká se stala jejím favoritem, půjčovala si ji skoro pořád a kdyby mohla, tak si snad zabalí i sebou domů. Jednalo se Goshawkova průvodce bylinkářstvím. Ty dvě menší byli o přeměňování, což nepatří k předmětům, kde by měla skvělé výsledky. Najít správné místo pro knížky nebyl ten nejlehčí úkol, nějaký ten čas jí to zabralo. Za oknem bylo možné sledovat západ slunce a Dianna se chystala k odchodu, cítila by se lépe, kdyby mohla odejít dříve a studovat déle, ale v tom uviděla známou osobu přicházejíc do stejné místnosti a nálada se jí zvedla o pár stupňů výš. Zvedla ruku do vzduchu a radostně začala mávat na Lailu.

Pár dní před koncem školního roku
Knihovna

Už z dálky mohla Laila slyšet hluk vycházející z knihovny. Všichni si zcela jistě chtěli vypůjčit knihy, aby dohnali to, co nestihli. Knihovna se tak z tichého místa, které jí nejednou poskytlo klidnou atmosféru, stalo cosi nepopsatelného. Laila nebyla nijak zvlášť náchylná na hluk, přesto se však nedokázala zbavit dojmu, že v panství, kde bylo ticho a klid, se jí studovalo o něco lépe, než v místnosti plné lidí a hlasů.
Jako vždy vstoupila téměř nepovšimnuta. V ruce nesla dvě obrovské encyklopedie, které znala už z knihovny v jejich panství. Jelikož věděla, co vše obsahují, bylo pro ní jednoduché a rychlé ujistit se o některých informacích, které skýtaly.
Nemusela vnímat natolik, aby si uvědomila, že jí Dianna mává. Konce konců byla jednou z mála, se kterou dokázala alespoň nějak konverzovat. Byla zvyklá i z hodin, kdy většinou pracovali ve dvojicích, tudíž znala Dianny pečlivost a rozvážné tempo, kterými během vypracování úkolů jim zadané, přímo oplývala.
Než k Dianně došla, všimla si, že spolu i s učebnicemi přinesla dopis od otce. Nejspíše ho tam založila stejně jako pokaždé, když rozjímala nad smyslem textu. Nikdy nedokázala pochopit, co se jí otec snaží naznačit. I přes jeho všemožná varování zkrátka měla pocit, že některá rozhodnutí jsou na ní. Rozhodně ale nevyhledávala důvody, proč se jeho slovům nějak vzepřít.
Vzpomněla si hned na první dopis, kde ji varoval před mudly. Nebylo to varování jako takové, spíše rozkaz. Tehdy jej četla v sovinci, když se náhodnou setkala s jedním chlapcem z nebelvírské koleje. Oliver, tuším, vzpomněla si na jeho jméno. Své psaní tenkrát ztratila a právě on jí ho znovu přinesl. To bylo asi jedinkrát, kdy s ním vedla nějaký delší rozhovor. Navíc když se jej na jeho původ tázala, jednoznačně odvětil, že mudla není. To znamenalo, že dle otce asi neudělala nic špatně, jelikož jinak přicházela do styku převážně jen se žáky zmijozelu a ani s těmi si toho moc nevykládala.
Její myšlenkový pochod přerušilo uvědomění, že na ní Dianna nejspíše mluví.

Po mávnutí došla ke své spolubydlící rychlejším tempem. Tak to je u ní zvykem. Málokdy se stane, že by se loudala. Šla i rychleli z důvodu, že chtěla knihovnu co nejdřív opustit. Z toho hluku se dá akorát tak chytnout migréna. Pomyslela si. "Ahoj!" pozdravila s nadšením. "Taky si přišla vrátit knížky?" znělo to více jako fakt než otázka. Viděla, že Laila drží knihy. "Přeběhla jsem tě, haha." zavtipkovala. "Je to tu opravdu chaotické, ani nechci vědět jak dlouho jsem tu byla." poztěžovala si trochu. "Chceš pomoct?" nabídla své kamarádce pomocnou ruku. "Najít správné místo pro knížky je tyto dny docela oříšek, no však sama vidíš jaká je tu situace." Rozhlédla se kolem a usmála. I přesto, že studium je důležitější, raději pomůže své spolubydlící. Laila je jedna z mála lidí, se kterými se zblížila. Nejspíše za to může fakt, že sdílí jeden pokoj. Dianna s ní ráda tráví čas, je tichá, ale naslouchá jako nikdo jiný. Udivuje ji, jak moc je Laila sečtělá a kolik věděmostí v ní vězí. Je ráda, že našla někoho jako ona. Kamarádku.

Dianna byla tentokrát opravdu komunikativní. Nejspíše jí ty dny, kdy ležela v učebnicích, dost unudily. Byť na to byla Laila zvyklá z domova, sama uznala, že by jí teď nějaký ten čas strávený s ní určitě nevadil.
Za tu dobu, co se s Diannou seznámila, si uvědomila, kolik toho za své dětství propásla. Nemrzelo jí to, jen si to pomalu začala uvědomovat. Za Dianninu přítomnost byla však vděčná. Nejen, že jí pomáhala. Často se museli zbavit dotěrných spolužáků, v čemž Laila moc nevynikala, ale v čem naopak Dianna byla přebornice. Byla milá a pro své blízké udělala cokoliv, ovšem jakmile se naskytl někdo, kdo nějak narušoval pohodlí její či ostatních, uměla nasadit pěkně ostrý tón.
"Byla bych ráda," přijala její pomoc. Přeci jen si byla až moc dobře vědoma toho, že při její tělesné konstituci by jí kdekdo smetl na zem. Přesto jí však následovala, nechtěla, aby Dianna dělala její práci za ní.
"Těšíš se domů?" zeptala se opatrně. Sama si totiž onu otázku kladla. Zvykla si být tady. Zvykla si povídat si, byť jen trochu, před spaním. Zvykla si jíst v síni plné studentů. Věděla, že v panství opět bude sama.

Na souhlas pouze kývla. Společně se rozešli do knihovny. Otázka kladená Lailou ji vskutku překvapila. Laila se přišliš nevyptávala. Celkově neměla v charakteru ptát se na cokoliv. A už vůbec ne na pocity ostatních či osobní záležitosti. A bylo to snad poprvé, co Laila nemluvila potichu jako je Dianna zvyklá. Když se nachází na rušnějších místech, tak mezi nimi neprobíhá konverzace. Hnědovláska na ni překvapivě vykoukla svými šedivými oči. S odpovědí si dala načas. Přemýšlela nad tím jak odpovědět. Jaká je správná odpověď? "Asi bych se měla těšit.." začala. "Ale není tomu tak. Nechybí mi domov. Je to divné?" zajímalo studentku. Dianna byla v Bradavicích šťastná. V Londýně se stejně nudila a byla věčně doma zavřená. Pouze u babičky se cítila volně a opravdu šťastně. I přesto, že posledních deset měsíců stvávila víceméně zavřená na hradě necítila se tu jako v kleci. Pořád zde bylo co objevovat. Tady se cítila stějně dobře jako ve Skotsku. "Vlastě se nemohu dočkat druhého ročníku." Pousmála se nad dokončením odpovědi. "Ty se těšíš?" podala stejnou otázkou spolubydlící, která zrovna rovnala knihu na poličku.

Dianna se její otázkou zdála zaskočená. Řekla snad něco divného? Vlastně ani nedokázala moc posoudit, zda se na něco takového mohla ptát. Přesto jí však její odpověď zajímala. Možná by jí to pomohlo v hledání její vlastní.
Chvíli to trvalo, poté však Dianna začala mluvit. Její slova Lailu překvapila. Narozdíl od chvil, kdy Dianna oplývala energií sebedůvěrou, byla teď z ničeho nic zamlklá a poněkud skleslá. Laila to poznala. Ačkoliv sama netušila, jak popsat své pocity, tak nějak se naučila tomu, jak poznat cizí. Dokázala to vycítit. Co se týkalo řešení tohoto problému, byla stejně tak schopná jako při souzení sebe samé. Vlastně to skoro neuměla. Nebo jí to tak alespoň přišlo. "Nemyslím si, že je to divné," odpověděla upřímně. Také jí domov nechyběl. Nebyla na něj nijak vázána. Necítila se tak.
Konečně našli poličku, do které zapůjčené encyklopedie patřily. Laila si stoupla na špičky mezitím co na ní Dianna čekala. Náhle jí však také položila otázku a Laila dopadla patami zpět na zem, načež si velikou knihu přitiskla k sobě, jakoby snad něco chtěla potlačit. "Řekněme, že bych raději zůstala tady, než abych se unudila ve společnosti skřítka a postarší dámy..." hlesla, doufaje, že to znělo přesvědčivě.

Začala mít smíšené pocity o své odpovědi. Možná jsem měla říct něco jiného. Ale to byla potom lež. Rozmyslela se a uznala svojí odpověď jakožto správně zvolenou. Rozhodnutí nakonec ztvrdila i Laila. Nepovažovala to za divné. Dianna si potichu oddychla. Nepatří mezi přebornice co se týče mluvení o svých pocitech. Možná se Laily zeptala, aby se pozornost a probíhající konverzace obrátila na ni. Odpověď se nedala předpovídat. Nevědala o soukromí Laily příliš. Pouze, že žije v Londýně a pochází z vysoce postaveného čistokrevného rodu. Tudíž odpověď mohla býti jakákoliv. "Úplně ti rozumím. Tady je tolik aktivit a možostí jak se zabavit. A i kdybychom měli pouze sedět ve společenské místnosti či Velké síni a strávit hodiny a hodiny v knihách, tak ať! Rozhodně by se mi to líbilo více než doma." pyšně pronesla. Krev v žilách se jí adrenaliem rozproudila. Cítila, jako kdyby jí veliký kámen spadl ze srdce. Cítila se skvěle. "Víš ty co? Hned, jak se dostaneme domů, tak si napíšeme dopis! Co jeden, desítky!" sršila z dívky energie a štěstí. "Zůstaneme tak v kontaktu a kdo ví, třeba ty prázdniny nebudou tak nudné." Zasmála se. Za obrovským úsměvem od ucha k uchu nestálo nic jiného než štěstí.